CÍL: NEW YORK

 

Druhá světová válka zuří naplno. V Evropě, Asii, Africe i Tichomoří umírají tisíce lidí, na bojištích duní zbraně a civilní život se téměř zastavil, ale tady v USA panuje relativní klid. Válka se samozřejmě projevuje i zde – veškerá výroba je zbrojně orientována, továrny chrlí tisíce letadel a tanků, mladí muži rukují do armády. Vzhledem k zeměpisné poloze uprostřed oceánu, která zemi chrání před bezprostředním nebezpečím, však ve městech panuje čilý ruch, na ulicích jezdí auta a lidé ve stresu nečekají, kdy se ozvou sirény velící k úprku do nejbližšího krytu.

I New York si žije svým životem a jeho obyvatelé v denním shonu pospíchají za svými osudy. Je pěkný den a z modré oblohy pálí slunce. Najednou však chodci zpozorní a rozhlíží se kolem. Odněkud se ozývá podivný zvuk. Zprvu nezřetelné hučení stále sílí, až přejde v silné dunění. Lidé začínají panikařit, někteří ještě stihnou spatřit vysoko na obloze podivný, rychle se pohybující letoun, od něhož se po chvíli oddělí malá tečka a se svištěním dopadne někde mezi mrakodrapy.

Na Manhattanu se objeví silný záblesk, a pak se po okolí rozběhne devastující tlaková vlna. Uprostřed ponurého divadla se zdvihne silný sloup dýmu a zvolna stoupá k obloze…

 

 

Fikce? Ano, ale… Nejspíše jen příznivé shodě okolností vděčí Američané za to, že se tento scénář nestal realitou. Nevěříte? Posuďte sami.

 

Nenápadné začátky

Vše začalo už v červnu 1935, kdy Dr. Eugen Sänger publikoval v rakouském časopise Flug první ze svých článků o letounu na raketový pohon. Další vyšel v únoru 1936 a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Krátce poté se totiž na vědce obrátilo německé Říšské ministerstvo letectví (Reichsluftfahrtministerium - RLM) se žádostí o spolupráci. Dr. Sänger dostal za úkol vybudovat tajný výzkumný ústav ve městě Trauen, a zahájit práce na vývoji a výrobě dopravního prostředku, jenž měl být schopen dosáhnout oběžné dráhy Země.

 

Nový druh pohonu

Dr. Sänger přišel s konceptem pilotovaného okřídleného nosiče nazvaného „Silbervogel“ (Stříbrný pták) a poté pracoval několik let na jeho vývoji. Pro pohon vymyslel pozoruhodné, v té době silně nadčasové raketové motory na kapalné pohonné hmoty s takzvaným „regenerativním chlazením“. Princip spočíval v tom, že pohonné jednotky byly chlazeny svým vlastním cirkulujícím palivem. V letech 1930-1935 byl proveden nespočet statických testů, během nichž byly postupně odstraňovány závady a nedostatky a motory začaly být zralé pro praktické použití. Vyznačovaly se vynikajícími parametry – například výtoková rychlost spalin dosahovala 3048 m/s, což hodně převyšovalo mnohé novější konstrukce (pro srovnání – motory pozdějších raket V-2 měly výtokovou rychlost jen 2000 m/s). V konečné verzi pak měly vytvářet 1 MN tahu.

 

V hledáčku jsou USA

Mezitím vypukla válka a Sängerova práce dostala nový rozměr. Ačkoliv Spojené státy v té době ještě oficiálně nevstoupily do války, nacisté už tehdy přišli s plánem na bombardování USA. Prioritním cílem byl New York, ale mluvilo se i o dalších městech (např. Washington DC, Chicago a Pittsburgh). Mělo se jednat o útok s významem spíše psychologickým než čistě vojenským.

V rámci programu „Amerika Bomber“ vzniklo několik projektů letadel, od klasických až po zcela novátorské.  I Sängerův tým pokračoval v práci pod hlavičkou tohoto programu a je třeba říci, že jeho návrh byl zřejmě mezi ostatními konkurenty nejpokrokovější. Počítal totiž s pilotovaným letem za hranice atmosféry…

Jakkoliv se to tehdy zdálo fantastické, Dr. Sänger nebyl žádný nerealistický snílek. Konstrukce jeho orbitálního bombardéru byla velmi dobře promyšlena. Není bez zajímavosti, že při návrhu a teoretických výpočtech Sängerovi pomáhala matematička Irene Bredt, jež se později stala jeho manželkou.

 

Stříbrný pták

Letoun měl být schopen létat ve stratosféře rychlostí mnohonásobně převyšující rychlost zvuku, maximálně až 22100 km/h. Plochý trup byl navržen tak, aby generoval vztlak a klínovitá křídla díky tomu nemusela být příliš velká. Řízení měly obstarávat malé ocasní plochy. Značnou část zadní části trupu vyplňovalo palivo, jehož nádrže se nacházely před mohutným hlavním a dvěma pomocnými motory. Uprostřed letounu byla pumovnice a vepředu velké nádrže na okysličovadlo. Pilot měl sedět v přetlakové kabině téměř ve špici, za šachtou přední podvozkové nohy. Prázdná hmotnost letounu byla vypočítána na necelých 10 tun, přičemž v pumovnici měl stroj nést jedinou bombu o hmotnosti 3,6 tuny. Vzhledem k rychlosti stroje nehrozilo napadení nepřátelskými stíhači a proto se ani nepočítalo s žádnou obrannou výzbrojí.

Neméně pozoruhodný jako samotná konstrukce byl i profil letu. Jako vzletová dráha měla sloužit 3 km dlouhá kolejnice, po níž se pohyboval raketovým motorem tlačený vozík. Na něm upevněný letoun měl vzlétnout pod úhlem 30 stupňů a po dosažení výšky 1500 metrů letět rychlostí 1850 km/h. Teprve tehdy bylo plánováno zažehnutí hlavního raketového motoru, jež by po 8 minutách letu a spálení 90 tun paliva stroji udělil již zmíněnou maximální rychlost 22100 km/h a vynesl jej do výšky 145 km (dle některých pramenů až 280 km). Poté měl raketoplán klouzavým letem zamířit zpět do atmosféry, opět se od ní ve výšce cca 40 km „odrazit“ a dále pokračovat stále menšími „skoky“, asi jako když házíte „žabky“ na hladině rybníka. Tento neobvyklý způsob letu měl rovněž pomoci chlazení povrchu letounu rozpáleného třením vzduchu. Po návratu do atmosféry by raketoplán normálně přistál na podvozek.

Konkrétně měl Silbervogel odstartovat z Německa, odhodit pumu na USA a přistát buď v Tichomoří na území ovládaném Japonci, nebo po obletu Zeměkoule opět v Německu.

 

Ukončení i pokračování programu

Když byl v červnu 1941 napaden Sovětský Svaz, měl vývojový tým kromě testovacího zařízení pro motory i model letounu zkoušený ve větrném tunelu. Bohužel pro Sängera – a naštěstí pro Spojence – byl však v té době celý vývojový program zrušen, neboť se mělo za to, že je třeba věnovat se plně osvědčeným konstrukcím. Předákům RLM se zdál Silbervogel příliš složitý a drahý.

Luftwaffe se později sice velmi snažila zabránit Sängerovi v publikování výsledků jeho výzkumu, avšak jeho práce měla přesto své pokračování - ironií osudu zejména v USA. Ačkoliv se po válce ukázalo, že v kalkulacích aerodynamického ohřevu při návratu do atmosféry byla chyba, nešlo o nic neřešitelného. Jeho výpočty i výsledky zkoušek byly využity Američany při konstrukci a návrzích raketoplánů X-15 a zejména X-20 Dyna Soar, jenž v podstatě na vývoj Stříbrného ptáka přímo navazoval. I tento projekt byl sice nakonec zrušen, ale získaných poznatků poté využívala NASA pro vývoj dalších letounů, až po Space Shuttle.

Rovněž Rusové měli o Sängerovu práci velký zájem. Když konstruktér ve druhé polovině 40. let pracoval pro francouzskou vládu, pokusili se jej sovětští agenti, vedeni osobně Stalinovým synem Vasilijem, unést. I když neuspěli, Rusové jeho myšlenky rozvíjeli v konstrukční kanceláři Mstislava Vševolodoviče Keldyše.

A ještě jedna zajímavost - téměř všechny moderní raketové motory dnes používají konceptu vyvinutého Sängerem.

 

Rozporuplná osobnost

Dr. Eugen Sänger (22.9.1905 – 10.2.1964) byl všeobecně považován za Rakušana, měl však několik vazeb na tehdejší Československo. Narodil se sice na území Rakouska-Uherska, konkrétně ovšem v Jeseníku…

Po ukončení projektu Silbervogel pracoval pro Německý výzkumný ústav bezmotorového létání (Deutschen Versuchsanstalt für Segelflug - DFS), pod jehož hlavičkou prováděl – poněkud paradoxně – vývoj náporových motorů (tzv. ramjetů) a zabýval se konstrukcí stíhacího letounu Skoda-Kauba Sk P.14, vyvíjeného konstrukční kanceláří Skoda-Kauba v Praze. Šlo rovněž o velmi pokrokový letoun, poháněný právě zmíněným ramjetem. A i v tomto případě se příběh v mírně pozměněné opakoval – letoun nestihl být před koncem války dokončen, ale výsledky byly využity Spojenci.

Dr. Sänger nepochybně velmi přispěl k rozvoji raketové a letecké techniky i pilotovaných letů. O tom, že byl vskutku mimořádně jasnozřivý, svědčí i jeho další poválečná práce. Tak například, pro pohon kosmických lodí navrhl roku 1953 použití antihmoty, a zabýval se rovněž využitím fotonů a tzv. slunečního větru.

Bohužel však je nutno pochybovat o jeho morálních kvalitách, neboť své schopnosti dal nejprve do služeb zločinného nacistického režimu, aby pak bez skrupulí pracoval pro druhou stranu. A že mu na cizích lidských životech příliš nezáleželo naznačuje i fakt, že Stříbrný pták měl dle některých pramenů na své palubě nést mimořádně smrtící zbraň – atomovou bombu…

 

Michal Hamšík