Píše se rok 1907. Velká krize, která zasáhla americkou ekonomiku, vedla ke krachu burzy a velkého množství bank. Následují úvahy o reformě amerického systému emise měny. V roce 1913 tak spatřil světlo světa zákon o Federální rezervním systému (FED) a také 16. dodatek ústavy, autorizující Kongres k vybírání tzv. federální daně z příjmu. Souvislost? Její výnos byl od počátku určen převážně k placení úroků, které si FED (ve skutečnosti zcela soukromý bankovní trust) za emisi dolaru účtuje. V případě 16. dodatku je od počátku zpochybňován samotný proces jeho ratifikace a někteří argumentují, že ho řádně ratifikovaly pouze 4 státy federace a tudíž jeho uvedení do platnosti nikdy nebylo legální. Je to dodnes předmětem neutichajích sporů.

V případě Federální daně z příjmu pak byla na tomto nejasném základě zpochybňována jak její ústavnost tak i její aplikovatelnost. Již v roce 1916 například rozsudek nejvyššího soudu vyslovil závazný názor, že 16. dodatek žádné nové právo Kongresu k vybírání daní nezavedl.

Zákon o federální dani z příjmu byl do dnešního dne výrazně změněn celkem 6 krát. Postupně z něj vymizela jasnost. Jeho podrobným studiem a studiem historie jeho změn lze ale dovodit, že žádná ze změn patrně nikdy nezavedla povinnost placení federální daně z příjmu zaměstnanci, kteří jsou občany Spojených států a pracují pro zaměsnavatele se sídlem ve Spojených státech, ani zdanitelnost jejich příjmů z úroků z vkladů u amerických bank.

Čtete dobře, ale raději to zopakuji: Ve Spojených státech patrně neexistuje a nikdy neexistoval žádný zákon, který by zaváděl federální zdanění příjmu z práce amerického občana pro amerického zaměstnavatele a ani z úroků jeho vkladů u amerických bank.

Nabízí se velice kacířská otázka: A proč by vlastně měl?

Přesto je tato daň plošně vybírána. A to často velmi hrubým až vyděračským způsobem po zuby ozbrojenými agenty federálního berňáku (IRS). Když jsou při tom ale daňoví úředníci vyzýváni, aby předložili zákon, který je k vybírání federálné daně z příjmu od zaměstnanců opravňuje, buď zarytě mlčí a nebo začnou tazatele urážet a když nezaplatí, zabaví jeho majetek a stíhají ho. Odpovědi se nikdo nedočkal, zákon nikdy nepředložili, protože žádný takový zřejmě prostě neexistuje (jakkoli se tak patřičně tlustý Internal Revenue Code upravující federální daň z příjmu snaží co nejnejasněji tvářit, a dovodit z něj výše zmíněný překvapivý fakt vůbec není právnicky triviální). Viditelně jsou k této vyděračské taktice školeni, takže naivní občan nemá zpravidla šanci.

Z historie federálního zákona o dani z příjmu lze též důvodně usuzovat, že jeho časté měnění a znejasňování bylo možná záměrné, třeba proto, aby se v něm nikdo nevyznal, podvod se neprovalil a stát nepřišel o nelegální fiskální příjem a potažmo: Federální rezervní systém o zásadní část svých příjmů z úroků uvalených na emitovaný dolar.

Že se vám to zdá absurdní a jak může takový podvod, takových rozměrů fungovat tak dlouho? Řeknete asi: v tom musí být nějaký háček. Ano, je: patří už k lidské přirozenosti, že zvolat "král je nahý" se téměř nikomu nechce. I proto, že kdyby to řekl někdo významný, s jistotou by to vyvolalo okamžitou ekonomickou krizi. A to by mohlo být pro všechny setsakra drahé.

Federální daň z příjmů a její patrně nezákonné uvalování má ale kromě tisíců zničených lidských osudů na svědomí i mnohem závažnější důsledky. Například: jen od zaměstnanců v roce 2005 takto federální úřady vybraly přes 900 miliard dolarů (od korporací méně než 300 miliard). A nemylte se: nepoužily se na stavbu silnic, železnic, škol a nemocnic, zaplatily se s nimi úroky Federálnímu rezervnímu systému, patrně nic jiného, který pak tyto astronomické příjmy užil jen k dalšímu upevňování své hegemonie, která mu dává téměř neomezené nástroje k finanční kontrole americké ekonomiky a potažmo politiky.

Odhadneme-li, byť jen hrubě, kolik se takto vybralo za dobu existence federální daně z příjmu a kolik pak zaplatilo Federálnímu rezervnímu systému, skončíme nutně u čísla, které vyráží dech a které je řádově porovnatelné se současnou nominální výší amerického dluhu veřejných financí - astronomickou sumu téměř devíti tisíc miliard dolarů - se kterým si nikdo neví rady.

Nicméně znění 3. a 4. oddílu 14. dodatku Ústavy Spojených států, by k tomu v případě odvahy dokázat, že je to skutečně podvod (a tichá, ale nepochybně ozbrojená a násilná vzpoura IRS proti občanům a federálním zákonům) dalo vládě a Kongresu Spojených států přinejmenším teoreticky do ruky nástroj, kterým by bylo možné státní dluh Spojených států legálně vynulovat a zároveň se zbavit příživnického molocha, jehož politika nyní vede americkou ekonomiku i samotný dolar už zcela viditelně do krize nevídaných rozměrů. Z dlouhodobého hlediska klesla kupní síla dolaru od zavedení FED o 2100%. Skeptici říkají, že na svědomí to má pravděpodobně především zrušení zlatého standardu v roce 1933 (a tím počátek rušení krytí dolaru) a celkový vývoj světové ekonomiky. Obojí mělo ovšem s politikou FED mnohé do činění.

index spotřebitelských cen v USA od roku 1800 ..převzato z att.net/

Jakákoli systémová změna by ale potřebovala silné a odvážné politiky. Takovým byl například prezident Andrew Jackson, který v roce 1832 vetoval obnovu kontraktu s tzv. Druhou Bankou Spojených států (1833 přestala spravovat státní aktiva, vydávat dolar 1836, zanikla 1841). Andrew Jackson byl prvním prezidentem Spojených států, na nějž byl (1835, neúspěšně) spáchán atentát. Stejně vetoval ("soukromou státní") banku i prezident John Tyler o pár let později.

Na straně veřejnosti existuje proti placení federální daně z příjmů celé hnutí tzv. Tax-protesters. Pochopitelně - komu by se chtělo platit daně. Jejich argumenty jsou však velmi často právně zmatené a proto naprostou většinu soudních procesů prohrávají. Velmi zajímavým je případ Larkena Rose, který napsal celou knihu a natočil i film, který velmi podrobně a přesvědčivě argumentuje nepodloženost federální daně z platu a úroků. Poukazuje na článek 861 IRC (Internal Revenue Code), který toto zdanění výslovně spojuje pouze s aktivitami, v nichž figurují firmy nemající sídlo ve Spojených státech. Když se pak ale sám dostal k soudu, soudce jednodušše porotě "instruoval", že článek 861 zákona není žádný "argument", Larken proces prohrál a dostal 15 měsíců a 10000$ pokuty. Se soudci, pro něž zákon není "argumentem", máme ale i u nás letité zkušenosti a víme, o co jde. Celý proces tak vlastně vrhá ještě více pochybností, jak se to vlastně má ve Spojených státech nejenom se zněním zákonů, ale i jejich frivolním uplatňováním soudní mocí. A v tom případě už nejde jen o daně. Vzhledem k výsledku případu Illinois vs. Harrell, což je jeden z prvních případů, kdy odpůrce daní vyhrál u soudu, a skutečnosti, že to bylo právě proto, že soudce nebyl porotě schopen ukázat žádný článek zákona, který by Harrellovu daňovou povinnost podložil, ačkoli ho o to porota písemně žádala, a soudce přislíbil takový zákon předložit, zdá se, že stále není nijak vyloučeno, že má Rose se svým argumentem v podobě článku 861 pravdu, jen prostě "nemůže" vyhrát soud, protože by to možná vedlo ke státnímu bankrotu. Tomu by nasvědčovala i masivní propaganda IRS a ministersva spravedlnosti kolem jeho případu. Nicméně se pak stala jedna překvapivá věc: a to v podobě zákona, kterým Kongres IRS zakázal označovat odpůrce daní přídomkem "ilegální". Z toho je patrné, že americká svoboda může nabývat i Evropanovi opravdu těžko pochopitelných podob.

Na straně "nezávislých" přívrženců IRS a FED naopak existuje celá rozsáhlá propaganda, např. různých "tax-protestersFAQ" na internetu, která již pronikla i do Wikipedie a která se snaží celý tento podvod zakrýt nánosem citací neúspěšných soudních kauz a občas zavádějícími výklady zákona, aby tak prý chránila "daňové poplatníky" od nebezpečného fanatismu, které je může dostat do vězení. Z množství prohraných kauz se zatím zdá, že mají alespoň v tomto víceméně pravdu. Alespoň z praktického hlediska.

Protože je federální daň z příjmu a její následné použití na placení úroků Federálnímu rezervnímu systému jedním z nevýznamnějších fiskálních příjmů a zároveň výdajů Spojených států, lze se důvodně domnívat, že Kongres je vlastně finančním rukojmím FED, který však nijak nespravuje a jehož moc není schopen nijak kontrolovat, neboť jeho představenstvo jmenuje prezident.

Jenže právo emitovat měnu je dáno v 8. oddílu 1. článku Ústavy Spojených Států zcela výslovně Kongresu, stejně jako stanovovat její domácí a zahraniční kursy. Jmenování činovníků FED je tedy ze strany prezidenta od počátku patrně neústavní, stejně jako jejich činnost. Prezident ani FED tyto práva nemají a nemohou mít, neboť jsou Ústavou odpočátku výslovně svěřena Kongresu a tudíž je Kongres nemůže delegovat bez změny Ústavy (a princip je patrně i podložen větším množstvím rozhodnutí Nejvyššího soudu.)

Toto je také jedna z klíčových částí celého podvodu, který Spojené státy a jejich občany dostal do područí bank, de-fakto ještě mnohem horšího, než bylo to feudálně-koloniální, z kterého se válkou za nezávislost osvobodily. Podvod je tak založen i na letité propagandě viditelně nesprávného výkladu Ústavy a pravomocí danných jednotlivým ústavním institucím (především na mýtu o "prezidentském systému", vykládaném téměř se všemi znaky "konstituční diktatury" - vzhledem k důvodným podezřením z manipulace volbami a prezidentovu dekretovému zákonodárství omlouvaném "permanentním válečným stavem" ve "válce s terorem"- směřujícím de-fakto k realizaci uvedeného politického modelu. Podobně tak mýtus, že si federální Kongres a Vláda mohou dělat, co chtějí, a ne jen to, co jim dovoluje Ústava, jak zcela jasně definují články 9. a 10. Bill of Rights.) Proč se do toho Kongresu moc nechce šťourat může být ale poměrně jasné, uvědomíme-li si, o kolik peněz se jedná a jakým převratem by tedy zrušení FED a znovuzavedení kryté měny muselo být. Takže se raději problém moc nevytahuje.

Možná nás to tady v Evropě ani nevzrušuje a řekneme si: "ať ti američané platí, když jsou tak hloupí". Ale přesně to děláme i my tady, až na to, že jsme sami sebe dávno přesvědčili, že pro "dobrou věc", a tak moc nereptáme. Měli bychom si ale také uvědomit, že osud američanů se nás nyní, ať chceme nebo ne, týká více, než kdy předtím, snad i v souvislosti s tím jak se rozdíl mezi tamním a evropským pojetím svobody postupně smazává a rozplizává. Když už nic jiného, mohli bychom se při zakládání té naší Evropské Unie na příkladu té americké poučit.

Nebylo by pro Vládu, Kongres Spojených států a především tamní veřejnost po sto letech konečně přecejen na čase, přestat strkat hlavu do písku a platit a platit? A namísto toho si raději - místo bombardovací výuky Iráčanů demokracii, či přípravy naprosto absurdní nukleární války proti Iránu na objednávku Izraele - zamést důkladně za vlastním prahem a koupit si za ušetřené peníze něco užitečného? (Na hlavu to dělá jen na zmíněné dani přes 3000$ ročně, za to se už neco pořídí, nemyslíte?) Zákonodárnou, soudní, policejní i vojenskou moc k tomu nepochybně mají Spojené státy dostatečnou, aby mohlo být právo prosazeno, nebo alespoň jasně oficiálně řečeno, jaký je výklad zákona.

Stát, který tak všudypřítomně vyzdvihuje hrdost na svou svobodu a sílu a není přitom možná ani schopen ochránit ve světě téměř unikátní svobody a práva svých vlastních občanů před nebezpečnou bandou chamtivých bankéřů a fenďáků (na jejichž ziscích ve výsledku navíc nevydělává), ani ochránit základní práva svého zákonodárného shromáždění, by působil (ve světle řečeného) v roli aspiranta na "světového četníka" vysloveně směšně - kdyby to nebylo tak smutné a nebezpečné pro celý svět.

Informace v angličtině:
1) detailní právní výklad zákona + právní historie klamů v zákoně:
http://video.google.com/videoplay?docid=7521758492370018023
2) podrobná historie federálního rezervního a daňového systému včetně příkladů úspěšných kauz odpůrců daní a širších souvislosti celé věci: http://video.google.com/videoplay?docid=-1656880303867390173
(na stiahnutie nájdete tu, úplne dole)
3) Ústava Spojených států v angličtině: http://www.usconstitution.net/const.html
(v češtině: http://klempera.tripod.com/usustava.htm)
4) aktuální výše amerického dluhu veřejných financí:


text je lehce upravenou verzí článku zveřejněného v Britských listech k 231 výročí Deklarace nezávislosti: http://blisty.cz/2007/7/4/art35109.html