Poplatky u lékaře u nás a v Německu

Poplatky u lékaře u nás a v Německu
Vydáno dne 29. 02. 2008 (294 přečtení)

přišlo majlem....

Novy1
Poplatky ve zdravotnictví u nás a v SRN

Tady máme socialistický kapitalismus, tam je sociální kapitalismus a v tom je
velký rozdíl. Tam nemají nějaké Cikrty či Julínky, ale sestavení celého systému
přenechali odborníkům. To, co z toho vzniklo, je sociálně spravedlivé a
přijatelné pro všechny. Nikdo není znevýhodněn a každý přispívá na
zdravotnictví dle svých možností. U nás nejvíce sociálně nespravedlivé je právě
to, co oba Tomášové vychvalují jako největší přednost: hranice 5000 Kč pro
každého. Určení ochranné hranice poplatků pevně stanovenou výší 5000 Kč je
sociálně nespravedlivé.

Pro toho, který má roční příjem 500 000 Kč, je to jedno procento z příjmu. Ten,
kdo má ale příjem jen 100 000 Kč, je to už 5 % a platí tedy pětkrát více. Aby k
této nespravedlnosti nedošlo, mají to Německu stanoveno pevně v procentech.

Jsou to pro každého 2 % z ročního přijmu, pro chronicky nemocné 1 %. U každého
je tedy hranice individuálně stanovena dle jeho příjmů. Kdo může platit více,
platí více, kdo méně, platí méně. Platby zdravotního pojištění taky nejsou
stanoveny u všech stejnou pevnou sumou, ale vypočteny procentuálně z platu. Tak
by to mělo být i u hranice poplatků. Pokud je to jinak, je to stejně
nespravedlivé, jako kdyby se stanovila daň ze mzdy pro všechny stejnou sumou,
třeba 8000 Kč. Ten s příjmem kolem 60 000 Kč by měl důvod se smát, ten s
učitelským platem kolem 20 000 Kč by už takový důvod mít nemusel. Stanovit
nějakou hranici, či odvod nějaké daně tak, aby to bylo sociálně spravedlivé pro
všechny plátce, nejde jinak než procentuálně. Na to zřejmě nikdo
nepomyslel.

Další drzostí je vyžadování placení od bezpříjmových skupin, např. od dětí. V
SRN platí až od 18 let. Předpokládá se, že potom už dítě má vlastní příjem a
pokud ne, tak má už nárok na sociální podporu, ze které musí rovněž platit, a
to zase až do výše jen 2 % (chronicky nemocní 1 %). Pokud by ministr Tomáš
Julínek vyžadoval, aby za děti platili rodiče, byl by to zase další případ
diskriminace rodičů s nedospělými dětmi. Museli by platit dvakrát, jednou za
sebe a jednou za děti. Ty s dospělými dětmi by byli zvýhodněni. Dalším
protiústavním krokem je zavedení trestu odnětí platu ve výši tří dnů pro
každého nově onemocnělého. To přece nemůže být paušálně zakotveno v zákoně.

Takto by mohl trestat jenom soud a musel by případ posuzovat individuálně,
pokud by k nějakému zneužití ze strany pacienta opravdu došlo. To je přece
nespravedlivé trestat s viníky i poctivé. Typický případ pro soud pro lidská
práva ve Štrasburku. A ještě jedna otázka. Bude muset pacient platit první 3
dny za pobyt v nemocnici, když za tyto tři dny nebude mít žádný příjem? Pokud
ano, kde má na to vzít peníze? V Německu prvních 6 kalendářních týdnů je
nemocný placen svým zaměstnavatelem ve výši přibližně 95 % z čisté mzdy. Potom
ho platí nemocenská pojišťovna přibližně 75 % z hrubé mzdy. Kdo by toho
zneužíval a přitom třeba pracoval na černo, může být i vyhozen ze zaměstnání.
Způsobenou škodu samozřejmě musí nahradit.

Praxe s poplatky ve zdravotnictví ve SRN

U lékaře.

Za návštěvu u lékaře se platí paušální poplatek za každé kalendářní
čtvrtletí roku ve výši 10 eur. Nezáleží na tom, kolikrát lékaře v té době
navštívíte, zdali 3x (jednou za měsíc), či 20x. Pokud tedy k lékaři chodíte
průběžně přes celý rok, zaplatíte za neomezený počet návštěv za čtyři čtvrtletí
celkem 40 eur. U specialisty, kam vás pošle váš lékař, se neplatí nic. Poplatky
vybírá sestra, která je dál posílá zdravotní pojišťovně, u které je pacient
pojištěn. Nejsou určeny lékaři, ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže
přivydělat tím, že by si nechal zaplatit za vystavení receptu. Vystavit
pacientovi recept je samozřejmost a součást jeho práce. Ostatně by to bylo i v
rozporu se zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát. Jednou zdravotní
pojišťovnou a podruhé samotným pacientem. Poplatky jsou plně započítány do
nejvyššího možného zatížení pacienta (ochranný limit).

Poplatky za léky a obvazový materiál.

Platí omezení na nejvýše 10 eur za lék a materiál. Za každý lék, který je na
doplatek, se tedy platí 10 % z jeho ceny, nejméně však 5 eur a nejvýše 10 eur.
Pokud by tedy cena léku byla 300 eur, pacient by nezaplatil 30 eur, ale jenom
10 eur. Poplatky rovněž nejsou určeny lékárníkům, ale pro zdravotnictví jako
takové a odevzdány zdravotním pojišťovnám. Jsou plně započítány do hranice
nejvyššího zatížení (ochranný limit) bez ohledu na to, jestli by si mohl
pacient vybrat lék bez doplatku. Zdravotní pojišťovna do toho nemůže mluvit a
musí uznat lék, který lékař pacientovi předepsal a doplatek do limitu
započítat.

Poplatky za pobyt v nemocnici.

Za každý den pobytu v nemocnici se platí 10 eur, ale jenom do výše 28 dní v
roce. To znamená, že ten, kdo bude ležet v nemocnici 14 dní, zaplatí 140 eur,
ten, kdo si poleží v nemocnici 3 nebo 10 měsíců v roce, zaplatí nejvýše 280
eur. Poplatky jsou rovněž určeny výhradně na celý systém zdravotnictví.
Nemocnice musí poplatky převést na účet pojišťovny. Povinnost platit má každý
občan starší 18 let. Aby byl poplatek sociální (někdo může zaplatit více, někdo
méně), je vypočtena jeho nejvyšší výše z ročního příjmu pacienta a je pevně
stanovena na 2 procenta z jeho ročního příjmu. Je to hranice nejvyššího možného
zatížení pacienta, kterou může bez nepříznivých sociálních následků ještě
snést.

U každého je samozřejmě jiná, a sice podle výše jeho příjmu. V tom je sociální
spravedlnost pro všechny. Výjimkou jsou zdravotně postižení a chronicky nemocní,
u kterých je limit nejvyššího zatížení poloviční, tedy 1 % z jejich příjmů.

Příklad výpočtu limitu.

Kdo má roční příjem 20 000 eur, musí státu ročně přispět na zdravotnictví dvěma
procenty, což je 400 eur. Pokud je dlouhodobě nemocný, tak jen jedním procentem,
což je 200 eur. U důchodce s ročním příjmem 10 000 eur je to 200 eur, resp.
100 eur, pokud je chronicky nemocný. Vše, co za rok zaplatí přes tuto hranici,
je mu zdravotní pojišťovnou vráceno.

Vyúčtování přeplatků.

Každý pacient dostane u lékaře, v lékárně, v nemocnici, všude, kde platí
poplatky, stvrzenky, které si uschová a příští rok odevzdá v nemocenské
pojišťovně, která vše přepočítá. Co je zaplaceno přes limit, poukáže do šesti
týdnů pacientovi na jeho účet. Když zaplatil méně, tak samozřejmě k pojišťovně
nejde. Pacient už předem ví, kolik dostane, protože si to sám dokáže podle
svých příjmů a stvrzenek spočítat.

A ještě na doplnění.

Dlouhodobě, chronicky nemocný je ten, který je nejméně jeden rok v léčení
stejné nemoci a nejméně jednou za čtvrt roku u lékaře na prohlídce, pro léky či
radu. Např. diabetici, dále duševně, či tělesně postižení, na lůžko připoutaní
apod.

Pro pobyt v lázních a léčebných ústavech platí totéž jako při pobytu v
nemocnicích. Lékař z poplatků nic nedostane, a proto není narušen vztah mezi
ním a pacientem. Ordinace a nemocnice jsou jen výběrčími poplatků pro
nemocenské pojišťovny.

( Celý článek | Autor: Krysatec | Počet komentářů: 8 | Přidat komentář |

)



Dnešní datum: 18. 10. 2014	\| Hlavní stránka \| Seznam rubrik \| Download \| Weblinks \|