Zdravotnictví u nás a v Německu

Zdravotnictví u nás a v Německu
Vydáno dne 30. 06. 2010 (239 přečtení)

jak mi přišlo majlem

text Poplatky ve zdravotnictví u nás a v Německu.

Poplatky ve zdravotnictví u nás a v SRN. Tady máme socialistický kapitalismus,
tam je sociální kapitalismus a v tom je velký rozdíl.Tam nemají nějaké Cikrty
či Julínky, ale sestavení celého systému přenechali odborníkům. To, co z toho
vzniklo, je sociálně spravedlivé a přijatelné pro všechny. Nikdo není
znevýhodněn a každý přispívá na zdravotnictví dle svých možností. U nás nejvíce
sociálně nespravedlivé je právě to, co oba Tomášové vychvalují jako největší
přednost: - hranice 5000 Kč pro každého. Určení ochranné hranice poplatků pevně
stanovenou výší 5000 Kč je sociálně nespravedlivé. Pro toho, který má roční
příjem 500 000 Kč, je to jedno procento z příjmu. Ten, kdo má ale příjem jen
100 000 Kč, je to už 5 % a platí tedy pětkrát více. Aby k této nespravedlnosti
nedošlo, mají to v Německu stanoveno pevně v procentech. Jsou to pro každého 2
% z ročního přijmu, pro chronicky nemocné 1 %. U každého je tedy hranice
individuálně stanovena dle jeho příjmů. Kdo může platit více, platí více, kdo
méně, platí méně. Platby zdravotního pojištění taky nejsou stanoveny u všech
stejnou pevnou sumou, ale vypočteny procentuálně z platu. Tak by to mělo být i
u hranice poplatků. Pokud je to jinak, je to stejně nespravedlivé, jako kdyby
se stanovila daň ze mzdy pro všechny stejnou sumou, třeba 8000 Kč. Ten s
příjmem kolem 60 000 Kč by měl důvod se smát, ten s učitelským platem kolem 20
000 Kč by už takový důvod mít nemusel. Stanovit nějakou hranici, či odvod
nějaké daně tak, aby to bylo sociálně spravedlivé pro všechny plátce, nejde
jinak než procentuálně. Na to zřejmě nikdo nepomyslel. Další drzostí je
vyžadování placení od bezpříjmových skupin, např. od dětí. V SRN platí až od 18
let. Předpokládá se, že potom už dítě má vlastní příjem a pokud ne, tak má už
nárok na sociální podporu, ze které musí rovněž platit, a to zase až do výše
jen 2 % (chronicky nemocní 1 %). Pokud by ministr Tomáš Julínek vyžadoval, aby
za děti platili rodiče, byl by to zase další případ diskriminace rodičů s
nedospělými dětmi. Museli by platit dvakrát, jednou za sebe a jednou za děti.
Ty s dospělými dětmi by byli zvýhodněni. Dalším protiústavním krokem je
zavedení trestu odnětí platu ve výši tří dnů pro každého nově onemocnělého. To
přece nemůže být paušálně zakotveno v zákoně. Takto by mohl trestat jenom soud
a musel by případ posuzovat individuálně, pokud by k nějakému zneužití ze
strany pacienta opravdu došlo. To je přece nespravedlivé trestat s viníky i
poctivé. Typický případ pro soud pro lidská práva ve Štrasburku. A ještě jedna
otázka. Bude muset pacient platit první 3 dny za pobyt v nemocnici, když za
tyto tři dny nebude mít žádný příjem? Pokud ano, kde má na to vzít peníze? V
Německu prvních 6 kalendářních týdnů je nemocný placen svým zaměstnavatelem ve
výši přibližně 95 % z čisté mzdy. Potom ho platí nemocenská pojišťovna
přibližně 75 % z hrubé mzdy. Kdo by toho zneužíval a přitom třeba pracoval na
černo, může být i vyhozen ze zaměstnání. Způsobenou škodu samozřejmě musí
nahradit. Praxe s poplatky ve zdravotnictví ve SRN u lékaře.

Za návštěvu u lékaře se platí paušální poplatek za každé kalendářní čtvrtletí
roku ve výši 10 eur. Nezáleží na tom, kolikrát lékaře v té době navštívíte,
zdali 3x (jednou za měsíc), či 20x. Pokud tedy k lékaři chodíte průběžně přes
celý rok, zaplatíte za neomezený počet návštěv za čtyři čtvrtletí celkem 40
eur.U specialisty, kam vás pošle váš lékař, se neplatí nic. Poplatky vybírá
sestra, která je dál posílá zdravotní pojišťovně, u které je pacient pojištěn.
Nejsou určeny lékaři, ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže přivydělat
tím, že by si nechal zaplatit za vystavení receptu. Vystavit pacientovi recept
je samozřejmost a součást jeho práce. Ostatně by to bylo i v rozporu se
zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát. Jednou zdravotní pojišťovnou a podruhé
samotným pacientem. Poplatky jsou plně započítány do nejvyššího možného
zatížení pacienta (ochranný limit).

Poplatky za léky a obvazový materiál.

Platí omezení na nejvýše 10 eur za lék a materiál. Za každý lék, který je na
doplatek, se tedy platí 10 % z jeho ceny, nejméně však 5 eur a nejvýše 10 eur.
Pokud by tedy cena léku byla 300 eur, pacient by nezaplatil 30 eur, ale jenom
10 eur. Poplatky rovněž nejsou určeny lékárníkům, ale pro zdravotnictví jako
takové a odevzdány zdravotním pojišťovnám.Jsou plně započítány do hranice
nejvyššího zatížení (ochranný limit) bez ohledu na to, jestli by si mohl
pacient vybrat lék bez doplatku. Zdravotní pojišťovna do toho nemůže mluvit a
musí uznat lék, který lékař pacientovi předepsal a doplatek do limitu započítat.

Poplatky za pobyt v nemocnici.

Za každý den pobytu v nemocnici se platí 10 eur, ale jenom do výše 28 dní v
roce. To znamená, že ten, kdo bude ležet v nemocnici 14 dní, zaplatí 140 eur,
ten, kdo si poleží v nemocnici 3 nebo 10 měsíců v roce, zaplatí nejvýše 280
eur. Poplatky jsou rovněž určeny výhradně na celý systém zdravotnictví.
Nemocnice musí poplatky převést na účet pojišťovny. Povinnost platit má každý
občan starší 18 let. Aby byl poplatek sociální (někdo může zaplatit více, někdo
méně), je vypočtena jeho nejvyšší výše z ročního příjmu pacienta a je pevně
stanovena na 2 procenta z jeho ročního příjmu. Je to hranice nejvyššího možného
zatížení pacienta, kterou může bez nepříznivých sociálních následků ještě
snést. U každého je samozřejmě jiná, a sice podle výše jeho příjmu. V tom je
sociální spravedlnost pro všechny. Výjimkou jsou zdravotně postižení a
chronicky nemocní, u kterých je limit nejvyššího zatížení poloviční, tedy 1 % z
jejich příjmů. Příklad výpočtu limitu.

Kdo má roční příjem 20 000 eur, musí státu ročně přispět na zdravotnictví dvěma
procenty, což je 400 eur.Pokud je dlouhodobě nemocný, tak jen jedním procentem,
což je 200 eur. U důchodce s ročním příjmem 10 000 eur je to 200 eur, resp. 100
eur, pokud je chronicky nemocný. Vše, co za rok zaplatí přes tuto hranici, je
mu zdravotní pojišťovnou vráceno. Vyúčtování přeplatků.

Každý pacient dostane u lékaře, v lékárně, v nemocnici, všude, kde platí
poplatky, stvrzenky, které si uschová a příští rok odevzdá v nemocenské
pojišťovně, která vše přepočítá. Co je zaplaceno přes limit, poukáže do šesti
týdnů pacientovi na jeho účet. Když zaplatil méně, tak samozřejmě k pojišťovně
nejde. Pacient už předem ví, kolik dostane, protože si to sám dokáže podle
svých příjmů a stvrzenek spočítat. A ještě na doplnění. Dlouhodobě, chronicky
nemocný je ten, který je nejméně jeden rok v léčení stejné nemoci a nejméně
jednou za čtvrt roku u lékaře na prohlídce, pro léky či radu. Např. diabetici,
dále duševně, či tělesně postižení, připoutaní na lůžko apod. Pro pobyt v
lázních a léčebných ústavech platí totéž jako při pobytu v nemocnicích. Lékař z
poplatků nic nedostane, a proto není narušen vztah mezi ním a pacientem.
Ordinace a nemocnice jsou jen výběrčími poplatků pro nemocenské pojišťovny.

( Celý článek | Autor: Krysatec | Počet komentářů: 6 | Přidat komentář |

)



Dnešní datum: 18. 10. 2014	\| Hlavní stránka \| Seznam rubrik \| Download \| Weblinks \|