Projekt Aurora
Autor: Krysatec <krysatec(at)post.cz>, Téma: UFO,technika,záhady, Vydáno dne: 24. 07. 2005


článek Michala Hamšíka

STRATOSFÉRICKÁ HROZBA

Vývoj letecké techniky jde kupředu jve skocích. Vždy se objeví něco nového, co poté jiní výrobci napodobují a rozvíjejí do doby, než se objeví další generace. Posledním takovým skokem byl nástup technologie „stealth“, tedy tzv. neviditelných letounů, v podobě B-2, F-117, a nejnověji i F-22 Raptor. A nebo ne?

Podivný rozpočet

V roce 1985 se v požadavcích rozpočtu amerického Ministerstva obrany (Pentagonu) , jež se nedopatřením dostal na veřejnost, objevila položka s názvem „Aurora“, a to vedle existujících letounů SR-71 a U-2 v kolonce "air-breathing reconnaissance" (průzkumné letouny s aerobními motory). Ačkoliv poté byl oficiální rozpočet rychle „opraven“ a Pentagon se vše snažil ututlat, odstartoval tento nechtěný (?) únik informací vlnu zájmu „šťouravých“ novinářů, odborníků i laiků. Co je to Aurora? Oficiálně nic takového neexistuje. Vrabci na střeše si ovšem cvrlikají, že se jedná o hypersonický průzkumný a snad i bombardovací letoun, jež by měl spojit či spíše překonat parametry superrychlého SR-71 Blackbird a „neviditelného“ B-2.

Trochu historie

Jsou pro taková tvrzení nějaké důvody? Nepochybně. Stačí se jen ve zkratce podívat na vývoj letectví. Na konci druhé světové války měla většina letounů vrtulový pohon a dosahovala v lepším případě rychlostí kolem 700 km/h. První proudové stroje na tom nebyly o mnoho lépe, ale v posledních měsících války a zejména po jejím skončení došlo k ohromnému skoku ve vývoji. Vždyť již ve druhé polovině padesátých let spatřila světlo světa letadla, jež běžně dosahovala okolo dvojnásobku rychlosti zvuku (např. F-4 Phantom II či MiG-21). V dalším desetiletí vznikly v USA stroje SR-71 Blackbird (Mach 3,2) a prototyp bombardéru Valkyrie (Mach 3,1). Rusové reagovali stíhačkou MiG-25, jež svou rychlostí (Mach 2,8 až 3,2) hravě překonala srovnatelné letouny NATO. A tak to šlo dál až do osmdesátých let, kdy se filozofie konstrukce letadel poněkud změnila – už nešlo o rychlost, ale o nepozorované proniknutí obranou protivníka. V červnu 1981 tajně vzlétl americký F-117A, první letoun kategorie „Stealth“, tedy stroj sice podzvukový, ale zato prakticky neviditelný na radaru (tehdejší konstrukce) a s minimalizovaným tepelným i elektromagnetickým vyzařováním. O pár let později jej následoval bombardér B-2 založený na obdobných principech. Dnes už tato technologie patří fakticky mezi známé a „běžně“ používané i u jiných nově vyvíjených letadel, a to nejen v USA.

Utajený vývoj

Je tedy zřejmé, že vývoj ve vojenském letectví běží stále kupředu a každé desetiletí se objevují nějaké nové technologie. Není ani žádný důvod domnívat se, že by tomu v devadesátých letech 20. století a v současnosti bylo jinak. Příznačné ovšem je, že o existenci obou posledně jmenovaných letounů se veřejnost v USA i na celém světě dozvěděla až zhruba 10 let po jejich vzniku (vlastně vešly ve známost až „díky“ první válce v Perském zálivu). Jejich vývoj, zkoušky, přidělení k bojovým jednotkám i operační lety probíhaly v naprostém utajení, ačkoliv některé indicie jejich existenci naznačovaly. Podobně je tomu i dnes. Máme všechny předpoklady domnívat se, že USA mají k dispozici nový letoun, založený na obecně dosud málo známých či zcela neznámých technologiích. Nejen že to jaksi vyplývá z logiky věci, ale existují i další důkazy a stopy, počínaje výše uvedeným „prosáknutím“ požadavků rozpočtu, přes úniky informací z vojenských kruhů, až po pozorování svědků. Ačkoliv skutečné jméno letadla není známo, všeobecně se pro něj vžilo označení „Aurora“. Občas se ale objeví i jiné krycí názvy, např. Senior Citizen, XR-7, Grandfather, SR-91 a jiné.

Hodnověrná svědectví

Již v srpnu 1989 spatřil Chris Gibson, inženýr pracující na ropné plošině v Severním moři, na obloze zvláštní černé letadlo trojúhelníkového tvaru. Svědectví tohoto muže má obzvlášť velkou váhu, neboť býval pracovníkem britských Royal Observer Corps se specializací na rozpoznávání letadel, o čemž napsal i několik knih. Tento na slovo vzatý a uznávaný odborník nebyl schopen stroj ani při poměrně dobrých podmínkách pozorování identifikovat a označil jej za neznámý typ. Přitom bylo zřejmé, že se jedná o americký letoun, neboť letěl ve formaci s tankovacím KC-135 v doprovodu 2 taktických bombardérů F-111. Díky tomu také máme poměrně přesnou představu o jeho velikosti. Od té doby bylo podobných svědectví hlášeno mnoho, přičemž mezi nejznámější patří údajné přistání tajemného letounu na skotské letecké základně Machrihanish v listopadu 1991. Několik zmínek o pravděpodobné existenci Aurory včetně poměrně podrobných popisů z „dobře informovaných zdrojů“ bylo otištěno i v renomovaných publikacích, např. Aviation Week & Space Technology, Jane's All the World's Aircraft či Jane's Defence Weekly. Zajímavá jsou i některá měření seismologů. Jejich přesné přístroje jsou totiž schopny poměrně spolehlivě detekovat tzv. sonické třesky, vznikající při překročení rychlosti zvuku. Mnohdy ovšem naměřily něco v místech, kde oficiálně žádný nadzvukový letoun být neměl…

Dobře střežená základna

Vývojové oddělení stroje, a snad i jeho současná operační základna, se mají nacházet ve všem ufologům dobře známé Area 51, čili na základně USAF zvané Groom Lake Air Force Base, ležící asi 120 km severozápadně od Las Vegas v hornaté oblasti Nellis Range. Základna o rozloze asi 20 tisíc km2 se používá ke zkoušení tajných leteckých programů, ke kterým patřil v 50. letech minulého století letoun U-2, později SR-71 Blackbird, a též zmiňované F-117A a B-2. Pověsti říkají, že je zde uskladněna rovněž havarovaná mimozemská kosmická loď i s těly osádky, a že zde probíhá výzkum mimozemských technologií. Pro nás je ovšem důležité, že z okolí zdejšího přísně střeženého letiště, jehož dráha má dle družicových snímků délku téměř 10 km, bylo hlášeno mnoho pozorování Aurory. Od roku 1986 byla navíc pro veřejnost uzavřena velká území kolem základny, v 90. letech zde americká vláda nakoupila další pozemky a zároveň se v celé oblasti ještě zpřísnila bezpečnostní opatření.

Nový druh pohonu?

Všechny popisy Aurory mají něco společného – letoun má víceméně trojúhelníkový tvar, vyznačuje se zvláštním pulsujícím zvukem a zanechává na obloze zcela nezvyklou, pro něj typickou kondenzační stopu, známou jako „korálky na šňůře“. To ukazuje na neobvyklý druh reaktivního pohonu, jež stroji umožňuje dosahovat velmi vysokých rychlostí. Podle dostupných informací má totiž letoun kombinovat vylepšenou technologii Stealth s rychlostí několikanásobně překračující rychlost zvuku. To by znamenalo, že Aurora se může velmi rychle přesunovat prakticky po celém světě, aniž by o tom kdokoliv věděl. Hodně se spekuluje o tom, jaký motor vlastně Auroru pohání. Nejpravděpodobnější se jeví použití pohonné jednotky pracující na principu PDWE (pulse detonation wave engine), což je – zjednodušeně řečeno - supersonický náporový motor („scramjet“ - supersonic-combustion ramjet) doplněný o detonační komoru. Během chodu v ní dochází k sérii pravidelných „explozí“, jež produkují postupné tlakové vlny, a ty následně stlačují a zahřívají palivo v náporovém motoru. To způsobuje velmi prudké hoření a samozřejmě výtok plynů tryskami. Tento pohon by na obloze zanechával přesně takovou stopu, jakou popisují svědci. Jako nejvhodnější palivo se jeví tekutý metan nebo vodík. To by mělo další výhodu, neboť palivové nádrže by mohly absorbovat značné množství tepla vznikajícího spalováním, což by zabránilo přehřívání povrchu a také snížilo tepelné vyzařování stroje. Další diskutovanou možností je použití jednotky RBCC (rocket based combined cycle), což je hybrid proudového, náporového a raketového motoru. Ovšem ne všichni se drží takto při zemi – některé prameny mluví dokonce o mnohem exotičtějších pohonných jednotkách využívajících antigravitace.

Čekání na budoucnost

Soudě podle doby, jež uplynula od prvního známého pozorování, stroj v současné době pravděpodobně již ukončil stadium zkoušek a létá v běžné operační službě. Ať už by byl použit k ofenzivním účelům či „jen“ k průzkumu a špionáži, stává se vskutku strašlivou zbraní, neboť dnešní prostředky protivzdušné obrany jej prakticky nejsou schopny sestřelit a ve většině případů ani detekovat. Je tedy možné, že byl použit například při útocích na Afghánistán a Irák. Odpovědí na otázky o skutečné podobě a parametrech Aurory se nejspíše dočkáme až v horizontu několika let. Nezbývá než doufat, že projekt bude jednou odtajněn a nebude zneužíván při prosazování mocenských zájmů. Možná se dočkáme i toho, že použité technologie najdou smysluplné využití také v civilní oblasti.

Michal Hamšík

AURORA – ODHADOVANÁ TECHNICKÁ DATA
Pravděpodobný výrobce: Lockheed Advanced Development Projects („Lockheed Skunk Works“), nebo Northrop Délka: cca 33 m Rozpětí: cca 18 m Maximální rychlost: Mach 5-8 Dostup: více než 45 000 m