Jak vidíte, na prvním obrázku je "modernizovaný galenitový detektor". Konstrukce je myslím jasná, ač si nedovedu představit jak autor z galenitu dělal váleček dirkou uprostřed. To muselo být na scípnutí!!! Faktem je, že jeho nastavení bylo jednodušší: nemuseli jste "šťárat drátkem" po krystalu ale stačilo otáčet knoflíkem a ono už se nějaké místo, kde to hrálo silně, našlo.
Na druhém obrázku je poměrně zrůdná jednolampovka na plochou baterii (jo, i to šlo, tak chodila myslím i elektronka RV2,4P45 co ji furt háním a nemám, hi!).
Faktem je, že dodnes mi není moc jasné, jak to tam je s tou zpětnou vazbou, vazbou na anténu a cívkama a jestli tam není chyba. Ty cívky jsou dvě, na anténní je 100 záitů na 100 závitů na trubce 60mm drátem 0.4, na druhé 40 závitů ale jestli obě nebo jen ta vazební a ladící je jiná ví bůh, neb v návodu to není. Já si jako myš myslím, že jde o to vazební vinutí a že ladící by mělo mít pro střední vlny na té trubce asi 70 závitů. Ale JAK se to tam vazbí...to je děs.
To totiž vypadá, jako by se signál indukoval na anodu, přičemž ví bůh jak se řídí zpětná vazba když zpětnovazební cívka je jinde jak zpětnovazební kond a ladící obvod je zas jinde než kam jde signál z antény... Ale to už tak bývalo, takže by asi nezbylo než to zkusit, hi! Leda že by tohle četla nějaká hodně stará elektronková krysa a vysvětlila to v komentáři, hi! Obě zapojení jsou z časopisu Mladý technik z roku tak 1951.