Sicko
Autor: Krysatec <krysatec(at)post.cz>,
Téma: Informace, komentáře, Vydáno dne: 18. 06. 2007
nový film M. Moore
Novy1
Sicko
Vladimír Stwora
převzato z www.zvedavec.org
18.6.2007
Měl jsem dnes možnost vidět nejnovější film Micheala Moore Sicko. Do distribuce
bude uvolněn 29. června, ale jak už jsem psal, na internetu už obíhají jeho
kopie. Neodolal jsem. Jaké byly mé dojmy? Řekl bych, že smíšené.
První polovina filmu je opravdu impresivní. Jehlou a nití si muž zašívá velkou
tržnou ránu na koleně. Nemá pojištění a tudíž nemá na vybranou. Kamera ukazuje
detail rány. Vypadá to ošklivě. Muž se směje.
Jiný muž přišel na cirkulárce o dva prsty a nemocnice (pojišťovna) mu dala na
vybranou: Buď mu přišijí zpět prostředníček, což ho bude stát 60 tisíc dolarů,
nebo prsteníček za výprodejní cenu (bargain price) 12 tisíc. Vybral si to
levnější. Jeho prostředníček teď hnojí půdu na zahradě. Zachránit se daly prsty
oba...
„Padesát milionů Američanů nemá žádnou zdravotní pojistku,“ začíná hlas
vyprávěče. „Osmnáct tisíc z nich zemře tento rok, prostě proto, že nejsou
pojištěni. Ale ten film není o těch, kteří nemají pojistku. Ten film je o těch,
kteří ji mají.“
A pak už „jede“ případ za případem.
Stařík pracující v jakémsi provozu zpracování odpadků pro velký supermarket.
Věk: 79 let. Měl být dávno v důchodu, ale nemůže si to dovolit. Je sice
pojištěn, ale pojišťovna mu neplatí všechny léky, které potřebuje. Nemá na to,
aby si je platil sám. A tak pracuje. Dokud totiž pracuje, má a on a jeho žena
ty léky zdarma. „Myslím, že budu dělat, dokud nenatáhnu bačkory,“ směje se
svraštělou tváří.
Manželský pár, který měl zdravotní pojištění. Jenže pak muž dostal srdeční
infarkt a pak další a další. Navíc byla u jeho manželky diagnostikována
rakovina. Pojišťovna sice platila, ale tzv. deductible (částka, kterou musí
zaplatit pojištěnec z každé hlášené pojistné události) začala narůstat do
takových rozměrů, že museli vyhlásit osobní úpadek. Přišli o vlastní dům a
stěhují se k dětem, kde budou bydlet v suterénu.
Dívka, které měla autonehodu, čelní srážku. V bezvědomí byla dopravena
ambulancí do nemocnice. Pojišťovna odmítla zaplatit zákrok, neboť nebyl
„nahlášen předem a schválen“. „Jak jsem měla žádat o schválení, když jsem byla
v bezvědomí?“, ptá se dívka.
Atd. atd. Desítky případů. U některých se zdržíme déle, u některých méně. Ale
všechny jsou strašlivé. Slzy se derou do očí při sledování těch „malých“
lidských tragedií. A to skutečně. Moore dokáže vyhmátnout to nejcitlivější.
Typicky moorovska kamera chvílemi přibližuje, chvílemi vzdaluje objekt, prudké
pohyby kamerou navozují autentický pocit amatéra, ve skutečnosti přispívají k
dojmu, že jste přímo tam, že s těmi lidmi mluvíte sami. Zdánlivě nezúčastněný
hlas vyprávěče, který nad každým případem shrnuje jen holá fakta, je působivý.
Velmi účinný je také střih, kdy Moore prokládá jednotlivé příběhy nemocných
lidí záběry smějících se politiků a vysokých papalášů některých pojišťoven.
V další části filmu Moore odhaluje viníky. Ukazuje se, že pojišťovny (ruku v
ruce s politiky, které mají obtočeny kolem prstů) dělají psí kusy, jen aby
nemusely platit.
„Musela jsem tu práci položit,“ říká do kamery mladá sympatická žena. „Nemohla
jsem to dále dělat.“ Vychází najevo, že její pracovní náplní bylo sedět u
telefonu a sdělovat pacientům, že nemají nárok na zaplacení toho kterého úkonu.
Její povinností bylo odmítat, odmítat, odmítat. Za jakoukoliv cenu. Lékaři
posudkových komisí, kteří dostávají prémie za každý případ, který ušetří
pojišťovně platbu.
„Toto je 'hit man' (hit znamená úder nebo udeřit, man je člověk či muž. V tomto
smyslu muž, který má udeřit. V mafiánské hantýrce najatý vrah. Pozn. editora.),
říká vyprávěč, zatímco kamera zabírá dobře vypadajícího muže kolem čtyřicítky.
„Je placený za to, aby našel v každém případu něco, co by pojišťovně umožnilo
vyvléknout se z povinnosti platit.“ „Jdeme po každém případu, jako bychom
vyšetřovali vraždu,“ říká ten člověk. Zkoumáme staré chorobopisy pojištěnce,
hledáme, zda něco – cokoliv, nezatajil na začátku. Ukáže-li se například, že
pojištěnec neřekl pojišťovně při uzavírání pojistky, že měl v mládí třeba
zarděnky (příklad), a později měl, dejme tomu, dopravní nehodu, tedy úplně
nesouvisející případ, pojišťovna odmítne zaplatit léčbu, protože pojištěnec
„něco zatajil“ při uzavírání smlouvy.
Až dosud je celá sekvence záběrů nesmírně přesvědčivá a hádám, že utnout ten
film v tom okamžiku, vynesl by možná Moorovi cenu. Jenže přibližně od poloviny
se něco stane a Moore se rozhodne, že nám dá sežrat svou dávku propagandy.
Navštěvujeme postupně Kanadu, Británii a Francii. V každé zemi porovnáváme
lékařskou péči. Samozřejmě každá z nich vychází proti té americké jako idylka.
Ovšem, že pohled je to zjednodušený. Moore vidí jen to, co vidět chce. Neřekl,
že například v té Kanadě se čeká 9-12 měsíců na MRI sken nebo na návštěvu u
ušního specialisty (moje vlastní, osobní zkušenost). Rovněž je pravdou, že
Francouzi mají 35 hodinový pracovní týden, veškerou péči i léky zdarma, pět
týdnů dovolené. Ale co už Moore nějak „zapomněl“ sdělit, že ten nádherný
sociální systém balancuje na hraně kolapsu, že se stát zmítá v sociálních
nepokojích a jeho občany brzy čeká bolestivý přechod do
reálu.
První rána do hlavy
Dozvídáme se, že jediný politik, který to kdy myslel s americkým lidem dobře,
byla (a je) Hillary Clinton. Ta přece chtěla zavést univerzální medicare
(zdravotní péči) pro všechny. A skoro se jí to podařilo, nebýt zlých
republikánských politiků a lobistů pojišťoven.
Druhá rána do hlavy (silnější)
Moore objevil na americké půdě ráj. Místo, kde je lékařská péče špičková a
zdarma. Kde každý může podstoupit jakýkoliv komplikovaný zákrok, aniž by se ho
první ptali, zda má pojistku. Prostě ideál. Ukazovali záběry. Perfektně
vybavené operační sály. Rentgeny. MRI skenery. A víte kde to místo je? Ve
věznici na Guantanamo. Ti pacienti, kteří mají tak fantastické výhody proti
obyčejným Američanům, nejsou nikdo jiný než „enemy combatant“ neboli
„nepřátelští bojovníci“. Následují záběry, jak si hrají mezi drátěnými ploty s
míčem. Kdo by jim nezáviděl?
Jen mi vrtá hlavou, je-li to tam tak skvělé, proč se nenašel ani jeden Američan,
který by se tam dobrovolně nechal zavřít. Takovou otázku ale film neklade.
Třetí rána do hlavy (nejsilnější)
Poslední šok nás čeká v závěru filmu. Moore si najal v Miami loď, tedy tři
lodi. Obsadil je Američany, kteří pomáhali odklízet trosky po pádu dvojčat z
9/11 a následkem toho mají dnes těžké zdravotní potíže. Pojišťovny jim odmítají
zaplatit nezbytnou péči. Hrdinové Ameriky, na které se Amerika vykašlala.
Následuje černá obrazovka s nápisem: „Homeland Security laws of the United
States prohibit the filmmakers from revealing how they get to their
destination.“ (Zákony pro vnitřní bezpečnost Spojených států neumožňují tvůrcům
filmu sdělit, jak se dostali ke svému cíli.) A co je ten cíl? Inu, ostrov
svobody, Kuba.
A jsme tam. Na Kubě. Skupina amerických hrdinů, nemocných odklízečů trosek z
9/11 a Micheal Moore jdou ulicemi Havany. „Kde je tady nějaký lékař?“, ptá se
Moore anglicky „náhodných“ hráčů domina na ulici. „No tady za rohem. Tamhle je
nemocnice. A lékárna je za druhým rohem.“ „Všechno ve vzdálenosti jednoho
bloku?“, naivně se diví Moore. „Ano, všechno. Obvykle je to tak tady všude,“
sděluje „prostý“ kubánský občan.
Lékárna na Kubě. „Můžeme dostat …?“ (následuje jméno léku, které jsem nechytil)
. „Jistě, jen mi dejte vaše jméno.“ Lékárník si píše jméno a přináší požadovaný
lék. „Kolik to stojí?“ „3,20 pesos.“ „To je asi pět centů,“ říká žena, která
lék potřebuje, a pláče dojetím. „U nás, v USA, to stojí 120 dolarů... celkem
hodně. Zvlášť když žiji z penze 1000 dolarů měsíčně a potřebuji ty léky 2 – 3
každý měsíc.“
A pak ještě navštívíme nemocnici v Havaně, kde je všem Američanům poskytnuta
špičková péče. Jsou provedena všechna potřebná vyšetření a určeny diagnózy.
Následuje léčba. Vše zdarma. Zpátky se vracejí vypulírovaní, noví lidé.
Kdybych sám nepoznal socialistické zdravotnictví na vlastní kůži, asi bych nad
tím také plakal dojetím.
Kupodivu, tak jako v případě vězňů v Guantanamo, ani jeden z nemocných
Američanů na Kubě nepožádal o azyl. Všichni se vrátili z komunistického ráje
zpět.
Prosím, aby mi bylo rozuměno. V mnoha věcech má Moore jednoznačně pravdu. Téma,
které si vybral, je palčivé. Ale Moore nám ukazuje jen jednu stranu mince. Jen
to, co chce, abychom viděli. Nevidí a nechce vidět, že i jiné systémy mají
problémy. Moore nám nabízí černobílý svět a jednoduché
řešení.
Na Kubě jsem byl mnohokrát. Je to nádherná země. Ale prostí Kubánci by rádi
vyměnili současný řád za ten americký, o kterém si (jistě naivně) myslí, že je
lepší.
Film stojí za shlédnutí. Ale doporučuji vám v polovině se zvednout a odejít.
Než začne být film propagandistický. Uchováte si tak v sobě syrový, umělecky
dobře zpracovaný pohled na americké zdravotnictví bez příkras. Ostrou obžalobu
nemocného systému. Viníka Moore odhalil dobře. Nápravu ale hledejme jinde.