V polovině 70. let se začaly v závodě Radiopribor v Leningradu (dnes Sankt Petersburg) vyrábět výjimečné přijímače s označením Leningrad. Byly přenosné, velké, měly mnoho ovládacích prvků a stupnic. Na poměry v tehdejším východním bloku to byly mimořádné výrobky, zvlášť jejich pozdější typy, které se podobaly německým přijímačům Satellit od firmy Grundig. V letech 1975-1987 spatřily světlo světa postupně typy 002, 006, 010 a 015.
A tak se nebylo možné divit, že při pohledu na takový přijímač se našinci rozbušilo srdce, když náhodou někde objevil jeho obrázek. Běžně se u nás tyto přijímače neprodávaly. Během dalších let se ale objevily zprávy, že i u nás ho některý z tehdejších začínající československých DXerů má. Dnes už si těžko vybavujeme, jaká mohla být prodejní cena těchto přijímačů na našem trhu, kdyby se tady byly běžně objevily. Patrně by si je asi většina z nás ani nemohla dovolit. Lákavé to ale bylo, protože tehdejší sovětské skoro-komunikační přijímače byly známé svou dobrou řemeslnou kvalitou a výbornými technickými parametry.
Podívejme se tedy na jednotlivé typy a připomeňme si jejich vlastnosti.
Leningrad 002
Vyráběl se od roku 1975. Byl to první sovětský přenosný přijímač vyšší třídy. Pracoval ve standardních kmitočtových pásmech, v pásmu VKV byla možnost zafixovat 3 kmitočty jako předvolby. U pásma VKV se samozřejmě jednalo o variantu OIRT (66-73 MHz) a to platilo u všech v té době vyráběných sovětských přijímačů. Výjimkou byly přijímače určené na export do zemí, kde se používá pásmo CCIR. Přijímač měl regulátor hloubek a výšek, ručkový indikátor síly signálu a dvě stupnice ladění. Byl vybaven také přípojkou pro nahrávání na magnetofon a pro přehrávání z gramofonu. Bylo možné připojit vnější anténu, uzemnění a sluchátka. Přijímač byl konstruován s 36 tranzistory. Celé zařízení bylo vestavěno do dřevěné skříně, přední a zadní panel byl z plastu. Přijímač měl úctyhodnou váhu 9 kg a v SSSR se prodával za 200 rublů. Tato částka představovala v té době 2000 Kčs, což mírně převyšovalo průměrný měsíční plat u nás.
Leningrad 006 Stereo
Přijímač z roku 1978 se příliš nelišil od typu 002, až na novou možnost stereofonního příjmu v pásmu VKV. Byl určen pro příjem na všech rozhlasových pásmech podle tehdejší sovětské normy GOST. V pásmu VKV byl příjem stereofonní. Pro příjem v pásmu dlouhých vln (DV) a středních vln (SV) měl vestavěné dvě feritové antény. Teleskopická anténa sloužila pro krátké vlny (KV) a velmi krátké vlny (VKV). Rozsah KV byl rozdělen na 5 pásem.
Citlivost přijímače v jednotlivých písmech: DV 0,8 mV/m, SV 0,5 mV/m, KV 150 uV a VKV 10 uV. Selektivita byla při volbě "úzké pásmo" 56 dB vzhledem k sousednímu kanálu. NF rozsah byl v pásmech DV a SV při volbě "místní příjem" 80-6300 Hz, v pásmu VKV 80-12 000 Hz. Výstupní výkon max. 1,5 W, při napájení ze sítě 2,7 W.
Přijímač se ani váhou příliš nelišil od svého předchůdce, měl 9,5 kg a v SSSR se prodával za 314 rublů (3140 Kčs = 1,6x průměrný měsíční plat).
Leningrad 010 Stereo
Stereofonní přenosný přijímač Leningrad se začal vyrábět v roce 1979. Pracoval v pásmech dlouhých vln, středních vln (2 pásma), krátkých vln (5 pásem) a VKV. Díky svým parametrům byl držitelem průmyslového označení GOST 5651-76, které příslušelo přijímačům vyšší třídy.
Vysoká citlivost v pásmech DV a SV byla zajištěna díky dvěma samostatným feritovým anténám, v pásmu VKV fungovaly dvě teleskopické antény se symetrickým vibrátorem, které byly na krátkých vlnách zapojeny paralelně. Byly použity balanční směšovače s kaskádou FETů. Přijímač měl také velmi dobrou selektivitu díky filtru soustředěné selektivity s více cívkami a dvěma piezokeramickým filtrům.
Přístroj byl vybaven třemi druhy stupnic se samostatnými ladicími ručkami v každé skupině. Uživatel měl možnost předvolby 4 stanic v pásmu VKV a 4 stanic v rozprostřených pásmech KV. Na všech pásmech byla možnost zapnutí omezovače šumu. Automatické naladění kmitočtu v pásmech KV a VKV spočívalo ve stisknutí příslušné ladicí ručky, takže další ladění touto ručkou už nebylo možné.
Přijímač měl světelné indikátory naladění stereofonního příjmu v pásmu VKV, indikátory přesného naladění a napájení. Pro vylepšení zvuku monofonních pořadů bylo možné přepojit NF zesilovač do režimu pseudostereo. K přijímači bylo možné připojit vnější antény, magnetofon, reproduktor a stereofonní sluchátka. V příslušenství byla dva reproduktory typu ZGD-32, které mohly být umístěny dál od přijímače kvůli zlepšení stereofonního efektu. Přijímač se mohl napájet buď ze sítě nebo ze 6 baterií typu A-373.
Citlivost s vnějšími/vnitřními anténami (uV / uV/m): DV 50/800, SV 50/500, KV 30/50, VKV 2,5/5. Selektivita (dB): sousední kanál 70, zrcadla a jiné vedlejší příjmy 50-100. NF kmitočtový rozsah (Hz): úzký 80-2400, střední 80-4000, široký 80-6300, FM 80-12 500. Maximální výkon: baterie 2 x 1,5 W, síť 2 x 4 W.
Přijímač vážil 9,5 kg a v SSSR se prodával za 375 rublů, tj. 3750 Kčs (2x průměrný měsíční plat u nás).
Leningrad 015 Stereo
Přijímač se vyráběl ve dvou nepříliš odlišných typech z let 1985 a 1987. Pracoval v pásmech DV, SV (2 pásma), KV (4 pásma) a VKV. Přijímač má elektronické ladění na všech pásmech, AFC, umlčení šumu při ladění a tři předvolby v pásmu VKV. Světelný indikátor označuje stanice, které vysílají ve stereu, další indikátor označuje přesné naladění. Je tu také automatické přepínání mono-stereo a možnost přepnutí přijímače do režimu pseudostereo, který vylepšuje zvuk u monofonních pořadů.
Poslech je možný jak na vestavěné repoduktory, tak i na dva přídavné reproduktory otevřeného typu. Přijímač se napájí buď ze sítě, nebo ze 6 baterií typu A373.
Citlivost: v pásmech DV a SV (s magnetickou anténou) 1,0/0,5 mV/m, v pásmech KV a VKV (s prutovou anténou) 50/5 uV/m. Selektivita vzhledem k sousednímu kanálu je 70 dB. Maximální výstupní výkon při napájení ze sítě 2 x 4 W. NF kmitočtový rozsah: AM 80-5600 Hz, FM 80-12 500 Hz. Přijímač vážil 7 kg, jeho cena se v dostupných pramenech bohužel nezachovala.
Jak se ukázalo po politických změnách na přelomu 80. a 90. let, výroba rozhlasové a televizní přijímací techniky byla jen malou částí výrobní náplně závodu Radiopribor. Hlavní část výroby se soustřeďovala na vojenskou radiotechniku včetně raketové. Po roce 1990 závod prošel několika koncerny a holdingovými společnosti, podržel si svůj název Radiopribor a od roku 1991 vyráběl elektronická zařízení pro železnici a zdravotnictví. V současné době je držitelem licence na vývoj, výrobu a opravy vojenské techniky s hlavním zaměřením na elektroniku.
Podle zahraničních podkladů zpracoval Karel HONZÍK
Krysí poznámka: nevím zda všechny typy, ale typ 002 měl automatické doladění i v pásmech AM! Logicky též tři šířky AM mezifrekvence.
